Nástěnka

  • (6.12.2011)

    Veřená sbírka na opravu rodného domu Jana Kubiše. Číslo účtu 43-6171460287/0100 KB Třebíč. Potvrzení o daru pro daňové zvýhodnění zašleme na požádání. Děkujeme

  • (27.1.2012)

    Změna svozového dne komunálního odpadu na každý sudý pátek. Příští svoz proběhne 10.2.2012

  • (15.12.2011)

    Videoprezentace studie Oprava rodného domu Jana Kubiše můžete shlédnout  zde a  zde

Život Jana Kubiše

JAN KUBIŠ

 

JAN KUBIŠ se narodil 24.6. 1913. Po ukončení školní docházky pracoval převážně v zemědělství (sloužil jako čeledín v Rudíkově) a v říjnu 1935 byl povolán k výkonu základní vojenské služby k 31. pěšímu pluku „Arco“ do Jihlavy. Byl zařazen do poddůstojnické školy a dosáhl hodnosti desátníka. Po ukončení základní vojenské služby zůstal v armádě jako délesloužící poddůstojník a byl převelen  k  34.pěšímu pluku Střelce Jana Čapka v Opavě, kde působil v hodnosti četaře jako velitel družstva. V období branné pohotovosti státu v r.1938 pak zastával funkci zástupce velitele čety u 3.roty XIII. strážního praporu 15.pluku pěchoty v objektech lehkého opevnění na Opavsku.

Po okupaci českých zemí byl demobilizován, vrátil se do svého rodiště a nějaký čas pracoval v místní cihelně. V červnu 1939 se rozhodl pokračovat v boji a odešel ilegálně do Polska (hranice překročil 14.6.). Po krátkém pobytu v Krakově byl zapsán do vznikající čs. jednotky v Malých Bronowicích. Polsko však pro něho nebylo perspektivní zemí, na polské lodi Chrobry se proto dostal  koncem července do Francie. Zde byla jen jedna možnost-cizinecká legie. Zavázal se k pětileté službě a po dalším přesunu do severní Afriky krátce sloužil se svým bojovým druhem Jozefem Gabčíkem (seznámili se už v Polsku) ve výcvikové jednotce 1.pluku cizinecké legie v Colomb Bechár a Sidi Bel Abbes .

Po vypuknutí války Francie s Německem mohli konečně vstoupit do čs. jednotky, která se formovala v jihofrancouzském městě Agde. Kubiš  sem dorazil již 26. září 1939 a po krátkém výcviku byl v prosinci 1939 povýšen na rotného. Do německého útoku na Francii potom působil u 11.roty 1.pěšího pluku 1.čs.divize ve Francii. Účastnil se bojů na severu Francie v červnu 1940. Za statečnost mu byl na návrh velitele 239. pěší divize francouzské armády udělen francouzský válečný kříž. Po porážce Francie byl spolu s dalšími československými vojáky převezen egyptskou lodí Rod el Farag do Velké Británie a zařazen jako zástupce velitele  čety  2.roty 1.pěšího praporu Čs. samostatné smíšené brigády. Ke státnímu svátku,28.říjnu, obdržel čs. válečný kříž. Dekoroval ho osobně prezident Beneš 9.prosince 1940 při návštěvě v táboře v Cholmondeley. V zimě absolvoval Kubiš s výtečným prospěchem (podle výsledků byl 8. z 32 frekventantů) rotmistrovský kurz a 7. března 1941 obdržel hodnost rotmistra pěchoty.

Čs. brigáda však zatím do bojů s nepřítelem nijak nezasahovala, a tak se Kubiš spolu s desítkami jiných vojáků přihlásil již v prosinci 1940 do výcviku pro nasazení v týlu nepřítele.Do speciálního výcviku nastoupil 15. srpna 1941. Základní sabotážní školení prodělal na základně  ve Skotsku, parašutistický výcvik na letišti Ringway u Manchesteru, speciální výcvik pak na zámečku Bellasis u Dorkingu. Skupinu Anthropoid, která byla připravována na vysazení v protektorátu, měli původně tvořit Jozef Gabčík a Karel Svoboda. Když se v říjnu 1941 Svoboda při výcviku zranil, na jeho místo byl určen právě Jan Kubiš. Úkolem této dvoučlenné skupiny bylo zlikvidovat nenáviděného protektora, který od září 1941 prováděl v Protektorátu politiku „cukru a biče“ a „zasloužil“ se o velké omezení činnosti většiny odbojových organizací, v některých případech o jejich úplné rozbití. Nelze nevidět, že tento úkol měl i politický cíl- ukázat,že české obyvatelstvo se s okupací nesmířilo a posílit tak pozici exilové vlády a E.Beneše.

Skupina Anthropoid byla vysazena spolu se skupinami Silver A a Silver B v noci z 28. na 29.prosince 1941 u Nehvizd, asi 20 km východně od Prahy. Parašutisté měli falešné doklady, Kubiš měl doklady na jméno Otto Strnad. S pomocí sokolské odbojové organizace se parašutisté dostali do Prahy, kde našli úkryt v bytech příslušníků odboje a setkali se se členy dalších skupin. V polovině dubna 1942 se zapojil do neúspěšné akce Canonbury (bombardování plzeňské Škodovky, parašutisté měli signálními požáry vyznačit cíle). I když v období příprav na atentát domácí odboj několikrát varoval Londýn před následky, rozkaz nebyl odvolán a nakonec byl také proveden.

27.května 1942 krátce po půl jedenácté vrhl Jan Kubiš po selhání Gabčíkova samopalu na protektorův automobil granát a fašistického pohlavára těžce zranil. Oběma hlavním aktérům se v nastalém zmatku podařilo z místa atentátu uniknout. Spolu se svými druhy Gabčíkem,Opálkou, Hrubým, Bublíkem, Valčíkem a Švarcem Kubiš šťastně přestál i mohutnou policejní razii těsně po atentátu. V příštích dnech jim jejich přátelé z odboje našli nový úkryt-kryptu pod pravoslavným chrámem sv.Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Zde však byli za přispění zrádce z vlastních řad vypátráni. 18.června 1942 v časných ranních hodinách obklíčily chrám stovky ozbrojených mužů z oddílů SS a gestapa. V nerovném boji byl Jan Kubiš smrtelně zraněn výbuchem granátu na kostelním kůru a zemřel při převozu do nemocnice.

Smrtí Jana Kubiše a jeho identifikací zrádcem Čurdou začalo drama pro Dolní Vilémovice. Zatímco v Praze byli zatýkáni lidé pro schvalování atentátu a pro pomoc parašutistům, v Dolních Vilémovicích se fašisté mstili na nevinných lidech, z nichž většina ani nevěděla, že Jan Kubiš je zpět v Protektorátu. Začalo velmi smutné období, kdy gestapo čtrnáctkrát „navštívilo“ obec a postupně odváželo členy Kubišovy rodiny. Nejprve jeho nebližší příbuzné, později i příbuzné vzdálenější. Celkem 37 zatčených bylo odvezeno do terezínské věznice. Po dvou měsících byli vzdálenější příbuzní, nevlastní matka a nevlastní sourozenci  propuštěni, ale deset nejbližších příbuzných bylo odvezeno do koncentračního tábora Mauthausen a tam 24.10. 1942 popraveno. Byli to otec František Kubiš (*1887), bratr Rudolf (*1912) s manželkou Marií (*1912), sestra Františka (*1915) s manželem Rudolfem Právcem (*1912), bratr Jaroslav (*1916), sestry Marie(*1920), Vlasta(*1924) a Jitka(*1925) a také bratranec Jan Lapeš (*1909), který byl gestapem zatčen až v srpnu. Otec  Jana Lapeše, tzn. strýc Jana Kubiše, heydrichiádu přežil, ovšem další strýc jménem Novák, který bydlel v jiné vsi, byl popraven. Smutný byl  také osud dětí z příbuzenstva Jana Kubiše. Nezletilý bratr František, stejně jako syn manželů Právcových a jeden ze synů Rudolfa Kubiše přežili, ale zážitky z fašistických ústavů poznamenaly jejich psychiku. O osudu druhého syna Rudolfa Kubiše se můžeme pouze dohadovat. Jediný František, v době heydrichiády čtrnáctiletý, mohl popsat později výslechy a zacházení gestapáků se členy Kubišovy rodiny.

V souvislosti se zatýkáním je hodně diskutována úloha starosty Karla Tůmy. Je pochopitelné, že při svých návštěvách příslušníci gestapa směřovali nejdříve k němu- potřebovali totiž obecní evidenci obyvatel. Obecní sluha Jan Vídeňský byl posílán pro  Kubišovy příbuzné. Musel je dovést k radnici nebo do obecní kanceláře v areálu valdštejnského statku. Po výslechu byli odváženi a nikdo nevěděl kam. Nevlastní matka Jana Kubiše byla v té době v třebíčské nemocnici. Měla být propuštěna, ale primář Konečný věděl jí obětavě pobyt prodlužoval. Gestapo ji nakonec odvezlo přímo z nemocnice. Přišla tak do jiného vězeňského transportu a proto nebyla popravena? To dnes už nikdo nezjistí, jsou to jen dohady. Tůma, který uměl dobře německy, se patrně  také snažil postup zatýkání co nejvíce zpomalit, a podle vzpomínek pamětníků se mu to mnohdy i dařilo, když gestapáci po hostině, kterou pro ně uspořádal, odjeli sami bez dalších zatčených. Tak se mu prý podařilo zachránit právě jednoho ze strýců Jana Kubiše a dlouho oddaloval i zatčení bratrance. Je ovšem nutno říci, že nikdo z pamětníků nezná přesně zákulisí těchto událostí a tyto okolnosti už asi zůstanou navždy tajemstvím. O pozitivní úloze Karla Tůmy však nikdo z těch alespoň trochu zasvěcených nepochybuje. Po osvobození se ale Tůma ocenění nedočkal, některými občany byl dokonce nařčen z kolaborace.

V letních měsících r. 1942 se začaly v obci šířit zprávy o tom, že Dolní Vilémovice postihne osud Lidic. Nasvědčovaly tomu jakési vyměřovací práce, prováděné cizími topografy, a fotografování obce ze všech stran. Pravdivost těchto zpráv, účel měřících prací,  a také důvody, proč se fašisté na obci nakonec nemstili, zůstávají až do dneška předmětem diskusí a úvah.

Hodnocení atentátů a událostí s ním spojených bývá často rozporné. Často se připomíná fakt, kolik nevinných lidí zaplatilo za smrt jediného fašistického pohlavára svým životem. Ať už se díváme na tyto události očima kohokoli, musíme si uvědomit jedno- Kubiš a jeho druhové nebyli autoři plánu na atentát, byli to vojáci, kteří plnili rozkaz. Svůj úkol splnili a prokázali přitom takové hrdinství, před kterým můžeme jen smeknout.

Za hrdinství prokázané v boji proti nepříteli obdržel Jan Kubiš mnoho vyznamenání-nejvýznamnější jsou tři čs.válečné kříže (1940,1942,1944), francouzský válečný kříž (Croix de Guerre-1940), čs.vojenská pamětní medaile se štítkem F-VB,Certifikate of the KINGs Commendation, Zlatá hvězda čs.vojenského řádu Za svobodu, Hvězda I.třídy Čs.vojenského řádu bílého lva za vítězství a Řád M.R.Štefánika III.třídy. Bohužel naprostou většinu vyznamenání obdržel in memoriam.